Houby: ani rostliny, ani živočichové
Houby vytvořily vlastní rod: díky svým genetickým vlastnostem nepatří ani do rostlinné, ani do živočišné říše. Vyskytují se v nejrůznějších formách – od jednobuněčných organismů jako jsou kultury kvasinek, až po mnohobuněčné organismy jako jsou jedlé houby, jedovaté houby nebo dokonce plísně.
Houby mají tyto speciální vlastnosti
Stejně jako rostliny se i houby živí organickými živinami ve svém okolí. Rozmnožují se a šíří pohlavně a nepohlavně výtrusy a vegetativně rozptylem. Existují pěstované a nepěstované druhy jedlých hub. Zřejmě nejznámější jedlé houby jsou tyto: hřiby, žampiony, lišky, kozák březový, shiitake, hlíva ústřičná, smrž jedlý, lošák jelení, bedla vysoká. Na následujících stranách si přečtěte více o následujících zástupcích:
Co jedlé houby obsahují
Jedlé houby mají nejen mimořádně nízký obsah kalorií, ale také poměrně příznivý nutriční profil, který dobře doplňuje individuální stravu. 100 gramů jedlých hub v průměru obsahuje dva až čtyři gramy rostlinných bílkovin. 100 gramů jedlých hub má kromě toho v průměru mezi 20 a 50 kaloriemi.
Životně důležité a minerální látky v jedlých houbách
Za zmínku stojí také zvláštní profil nutričních a minerálních látek u jedlých hub. Zpravidla obsahují velké množství draslíku, který v lidských buňkách zajišťuje přenos signálu. Dále jedlé houby obsahují velké množství hořčíku, který působí proti svalovým křečím. Kromě toho je třeba ještě uvést vitamin B6 a C a malé množství vitaminu D. Zatímco vitamin B6 je zdravý především pro metabolismus, vitamin C posiluje imunitní systém těla a vitamin D je prospěšný pro pokožku a tvorbu hormonů.
Odkud houby původně pocházejí?
Jedlé houby provázejí člověka jako potrava již od pradávna. Předpokládá se, že houby se sbíraly a připravovaly již v době kamenné. Houby se také daly snadno konzervovat sušením, a byly tak ideální potravinou pro zimní skladování. Ve středověku se však houby, které mohl v lese nasbírat každý, netěšily vysoké kulinářské pověsti, ale byly považovány za „jídlo chudých“. To se zásadně změnilo až za vlády krále Ludvíka XIV., který prohlásil jedlé houby za delikatesu. Proto se kolem roku 1650 začaly poprvé profesionálně pěstovat žampiony, po nich brzy následovaly hřiby a lišky. V Asii byly naopak oblíbené především houby shiitake. Profesionální pěstování hub v Asii začalo ale až ve 20. století.
Kdy je sezóna hub?
Dnes se jedlé houby pěstují téměř po celém světě. Největším producentem je s přibližně 1,4 milionu tun jedlých hub ročně Čínská lidová republika, následovaná USA, kde se ročně vypěstuje přibližně 0,4 milionu tun jedlých hub. To vede k tomu, že jedlé houby jsou k dostání po celý rok. Lze je koupit buď přímo čerstvé, nebo zmrazené či konzervované.
K čemu lze houby používat a jak se správně skladují?
Jedlé houby mají obvykle lehce oříškovou, jemnou až nasládlou chuť a v závislosti na druhu houby také lehce zemitou chuť. Před použitím se musí nejprve tepelně upravit, nicméně některé výjimky, jako například žampiony, z nichž byl hemolyzin odstraněn šlechtěním, se mohou jíst i syrové. Po tepelné úpravě se jedlé houby používají různými způsoby: oblíbené je například použití jako příloha k vydatným jídlům, jak jsou masové pokrmy. Jedlé houby jsou ale také oblíbenou přísadou do polévek nebo jídel z jednoho hrnce, do zeleninových nebo vaječných pokrmů. Oblíbené jsou také naložené houby.
Jak houby skladovat
Aby se houby co nejlépe uchovaly, měly by se skladovat na chladném místě s přístupem vzduchu. V takovém stavu vydrží 24 hodin až několik dní. Proto by se měly houby zpracovávat co nejčerstvější nebo odpovídajícím způsobem zmrazit.
Co houby obsahují
Jedlé houby jsou nejen kulinářskou pochoutkou, ale také velmi zdravou potravinou. Houby obsahují velké množství bílkovin potřebných pro budování svalové hmoty, různé druhy vlákniny a jen málo tuku. Houbová jídla také poskytují velké množství cenných životně důležitých látek a minerálů, a proto mají účinek podporující metabolismus a imunitu. Jedlé houby by se však měly konzumovat v přiměřeném množství, protože jsou také poměrně obtížně stravitelné, a představují tak určitou zátěž pro trávicí trakt.
